V pouštních píscích a dunách žije tmavý brouk, kterého je možné často vidět, jak valí přes překážky kuličku, obsahující zárodky jeho potomstva. Tento brouček byl pojmenován jako scarabeus. Už staří Egypťané v něm viděli symbol toho, co se stále obnovuje a vzniká - dali mu proto i název "Kheper" - bytí, to co přichází, vzniká.
Tyto představy, možno říci geometrické podobnosti, byly svázány se sluncem - kotoučem, které každý den se znovuzrozuje, vzniká, roste a zase odumírá, aby se tento proces stále opakoval. Slunce, dle představ starých Egypťanů, je podobné nejen svým tvarem kuličce skaraba, ale jak slunce, tak i skarabova kulička je zdrojem a zárodku všeho života. Proto skarab představoval slunce na jeho úsvitu, bůh Ra slunce na jeho zenitu a bůh Aton pak slunce zapadající. Postupně byla v egyptské mytologii některá božstva spojována a tak vzniká i "Kheperi-Ra" nebo "Osir-Kheir-Ra" apod.
Další analogií, která se postupně vyvinula, byla podobnost nebo spíše náhrada za to, co dává člověku dle starých Egypťanů možnost žít a existovat vůbec, tj. srdce. Věřili, že srdce je zdrojem příkazů pro pohyb rukou a každé části těla a navíc i smyslových činností. Srdce tedy bylo zdrojem jak fyzického, tak i duševního života. Proto při mumifikaci těla zemřelého byla věnována značná pozornost i srdci - při posmrtném vážení skutků zemřelého bylo srdce svědectvím o životě člověka a muselo být předloženo k vážení. Byl proto používán tzv. srdeční skarab, umisťovaný na mumii k jeho ochraně.
Starší Egypťané měli skaraba ve velké oblibě a tento předmět sloužil i k mnoha jiným účelům. Pro svůj magický význam byl rozšířen jako talisman, prakticky po celou dobu starověkého Egypta. Dále sloužil jako pečetidlo a často také jako ozdoba s obvyklými nápisy.
Existuje řada skarabů majících funkci oznamovací - vyjadřují buď přání (např. k novému roku nebo slouží jako upomínkové předměty), známí jsou skarabi, které dal zhotovit Amenophis III. (18. dyn. - otec Achnatonův) - na nichž jsou popisovány některé jeho činy, jako např. jeho svatba s královnou Ti, vítězství v bitvě, úspěšný hon na lvy apod. Někteří archeologové považují tyto skaraby na starověkou a prvou obdobu dnešních novin.
Z hlediska tvaru jsou rozlišováni jako broučci s rovnou spodní plochou, buď čistou nebo popsanou nápisem, často doplněným ještě obrazem některého posvátného zvířete. U některých není tělo broučka zcela detailní a zachovává pouze celkové vnější znaky. Krajním případem jsou pak tělíčka mající vypouklou část pouze podobnou brouku.
Z hlediska funkce jsou tedy používáni starými Egypťany charakterizováni i svým provedením. Skarabi jako symboly, ochránci, skarabi pečetní, často uspořádáni ve tvaru prstenu, upomínkoví skarabi - známí jsou skarabi, které dal zhotovit Thutmose III. a dával je svým oblíbeným. Poslední skupinu tvoří skarabové oznamovací, jimiž je sdělována určitá událost.
Jsou nejrozšířenějším objektem nálezů archeologů. Často se vyskytovaly na místech sloužících za starověká pohřebiště. Běžně se nacházejí skarabi zhotovení z fajansi nebo různých kamenů, méně často ze vzácných kamenů a zřídka ze stříbra nebo zlata. Barva je závislá na použitém materiálu - od tmavě modré až po bledě zelené nebo bledě modré u běžných fajansových skarabů. Velikost je velmi různá od několika milimetrů do několika centimetrů. Největší skarabové dosahují až deseti centimetrů. Mimořádně velký byl postaven v karnackém areálu v těsném sousedství posvátného jezírka.
Ve většině případů jsou skarabové provrtáni podélným otvorem na zavěšení nebo uchycení do prstenu. Otvor je značně rozšířený na svých koncích, uprostřed je menšího průměru, často nesouosý, podle toho, jak bylo vrtáno z obou stran. Pro svoji značnou rozšířenost jsou skarabové zdrojem sběratelského úsilí, mimo originály existují i mimořádně dovedné nové napodobeniny, které může rozeznat jen odborník.
